neděle 27. prosince 2015

Vůně sušených pomerančů

Jakoby se Vesmír přibližoval, slunce svítí skrz pomeranče a jehličí padá na přivřené oči. Duše vylétává, houpe se na dřevěném koníčku a přede. Tiše. Slaměné úsměvy pocukrovaných kytar. Dva roky. Milo. Čtyři roky. Milý. Stavebnice malých snů. Na okraji města. Jsme z lesa. Najdi dva stejné obrázky. Rozmrzelý svět tam mimo můj (váš/náš) Vesmír. Sovy pálené. A v píšťalkách je cítit blízkost. Máte hezké časy, delší vlasy,..? Letí. Letí to. do Vesmíru

pondělí 19. ledna 2015

Propletení mezi oky šály

Zapletení do sebe. Obrazně. V obrazech. Všichni tři. Ten nejmenší nám ukusuje nos, horolezí, zkoumá a ta radost, kterou z něčeho má (hlavně z toho, co nesmí) je tolik moc nakažlivá.
Mateřská není takové peklo, jak si některé maminky stěžují. Aneb - jaké si to uděláte...
A tak se celé dny smějeme, hrajeme si (spolu i na kytaru, klávesy, xylofon,...), mezi tím uvařit, vyprat, uklidit... A všechno může být zábava.
Víc jak rok. Neskutečné, jak to letí.
A jsem taková podivně sentimentální. Nevím, jestli je to tím, že je zima nebo tím, že když pozoruju malého, připomíná mi to moje dětství. I když si nepamatuju svůj život v jednom roce, pamatuju si to, co přijde pak. Pouštění draků (to jsme dělali vlastně donedávna), lezení po stromech (to vlastně dělám dodnes), stavění domečků v lese, trhání šťovíků, strach z čertů, nadšení z Vánoc, těšení se na léto a řeku... A tak si říkám, že místo toho, abychom dětem zakazovali všechno, co jsme dříve beztak taky dělali, měli bychom se na to podívat trochu s nadhledem a spíš se s nimi do toho dětství vracet.
Mám štěstí, že na to má můj milý stejný názor. A tak se těším, až ta zima skončí a my zase jen v mikinách vyběhneme ven. Všichni tři.
Užívám si teď víc, než kdykoli jindy. Jestli jsem si předtím užívala každý den, tak teď každou minutu. Jsem prostoupena láskou. Mateřskou i partnerskou. Jsem šťastná.

středa 11. prosince 2013

O Budulínkovi

Bylo nebylo, jednoho slunečného zimního dne,...
"Dneska je hezky, dneska by  to šlo,..."
A tak se jelo do porodnice.
Co vám budu povídat... Kdo zažil, pochopí, kdo ne, jen těžko si dovede představit ty  bolesti a následný příval štěstí. Slzy v očích, když vám poprvé přiloží maličkého tvora na tělo, kdy se unaveně zadíváte milovanému do očí a skrz slzy ho políbíte. "My máme miminko!"
A tak mi začala nová životní etapa. Plná starostí i radostí.
Po víceméně poklidném těhotenství teď nastává úplně jiný denní režim. Kolik toho člověk najednou stihne! (A zároveň nestihne). Naštěstí mám ty nejúžasnější rodiče, kteří nám tolik pomáhají, tetičku nesmím opomenout! A hlavně ten můj milý! Pečuje o nás a já pečuju o ně. Hýčkáme se navzájem, hraje malému na kytaru, pomáhá jak může. Co víc si vlastně můžu ke štěstí přát? Hlavně to zdraví.
Vánoce jsou letos tak nějak na druhé koleji, ale za to máme ten nejkrásnější předvánoční dárek.
Mějte se krásně a mějte se rádi! :)

středa 4. září 2013

Založený slon

Obklopení knížkami. Steinbeck, Krchovský, Filip Topol, Kundera,... Mezi nimi se krčí Tracyho tygr a ze šuplíku na mě vykoukla oblíbená dřevěná záložka se slonem, kterou jsem považovala za ztracenou. Ještě z doby, kdy jsem se teprve rozkoukávala v orientálních krámcích
Milého hlas z telefonu, když tráví noci v práci, obejmutí, když je se mnou. Jsem tak šťastná, že jsme se našli.
Desítky rukou na břiše, stovky dotazů. Stále stejných. Stále stejné odpovědi. 
Příliš krásné sešity na to, aby se do nich psalo. /ale k čemu tedy jsou? neboj se do nich psát!/
Domečkové snění začíná mít sice konkrétnější podobu, ale. Je tak krásné se o tom aspoň bavit, ještě chvíli doufat!
Skládáme slova z písmenek, dobýváme Českou republiku. Zašívám si kalhoty, aby se mi zase o kousek dál mohly potrhat. :) Zasypávám se korálkama a blíží se čas kaštanů a draků. Loni jsem je pouštěla s dětma ze specky. Stýská se mi po jejich upřímnosti, nadšení a potřebě držet se za ruku. Tu mám taky.


"Ruce mé, ruce Tvé, každý máme ruce dvě. Jedna mává, druhá hladí, obě spolu kamarádí. Když si ruce podáváme, velkou náruč uděláme, pro děti, co tady máme." 

A k podzimu se mi Edith hodí nějak víc než k jiným ročním obdobím.

neděle 18. srpna 2013

Skřítkové, neschovávejte se!

Jak jsou ty dny krásné! Možná za to mohou skřítkové. Ale občas se zatoulají, a to jsou dny úplně jiné. Bezmocné, zoufalé, k nevydržení. Hormony? Ale pak se zase probudím do takového sluníčkového dne, jako je dnes a to je najednou elánu!
Hvězdy,...! Letos bylo vidět nejvíce Perseidů dvanáctého srpna. Dívali jste se? Vyjeli jsme si s přáteli kousek za město, do polí, kde byla krásná tma. Zakrkembolení se nám nevyhlo, ale za to ta radost, když jsme viděli padající "hvězdy"! Další pohádkový večer. Pak jsme ještě s milým pozorovali doma - tedy ze zahrady. Kdyby nás někdo viděl, musel by se zasmát, nad tou "romantikou", ale nám to všechno připadalo spíš... fascinující. Kouzelné. Navíc, když se přehoupla půlnoc, slavil milý 27. narozeniny, tak měl na nebi vlastně ten nejkrásnější dárek :)
Někdy výletujeme a často něco hrajeme. Třeba Česko nebo Evropu, to nás tuze baví. Fotbálek už skoro nehraju, nemám teď na to tu správnou "kuráž" :)
A když zavírám oči, sním si o domečku v přírodě, o tom, jak bych pěstovala bylinky a zeleninu a  je mi hezky.